Po vyposlechnutí nicneříkajícího (kromě svého osobního vztahu k EU) a nejslabšího prezidentského projevu po roce 1989 se zamýšlím nad politikou a nad politiky. Vím, že žijeme ve svobodném světě pouze 17 let a že těžko můžeme očekávat od našich politiků to, co bývá běžné (ne však vždy a všude) od politiků ve vyspělých zemích. Tam jdou do politiky většinou lidé movití a chtějí se buď zviditelnit nebo něco dokázat. U nás bych na to zviditelnění věřil, ale něco dokázat?
Politici a zvláště poslanci myslí hlavně na sebe a pokud něco chtějí, tak je to získat jen něco pro sebe. O tom svědčí dlouhodobý „boj“ o prebendy, o platy („které jsme do Vánoc nemohli již napravit, uděláme hned na začátku roku!“ – ale celý rok kde nic, tu nic), o imunitu – a nakonec řada skandálů, které postihly postupně řadu stran. Většinou vždy více tu, která je u moci, tedy ve vládě.
Proto také 8 let dlouhé vlády sociálních demokratů „vyprodukovalo“ takový počet „šibalů“. Já bych spíše řekl „lumpů“. Z pohledu posledního roku je podle mne zcela jasné, že my občané máme již dost minulé politické skvadry. Dokázaly to všechny volby. Přitom začátek této skvadry byl poněkud nadějný – chytrý, i když hulvátský Zeman udělal některé reformy, jimž se ODS vyhybala, který byl vystřídán přespříliš slušným idealistou Špidlou. Ten – v pozici premiéra – poznal, že nelze postupovat tak, jak si sociální demokraté představovali dříve. Byl vlastními straníky – na vnitrostátním poli – „po zásluze“ potrestán.
O dalších 2 premiérech by nebylo třeba ani mluvit. Přesto o Jiřím Paroubkovi je to nutné – jeho povolební projev ukázal zcela otevřeně jeho „ledví“ a myšlenky. I když se omluvil, ztratil navždy punc důvěryhodného demokratického politika. Člověk, který řekl, co řekl, který neuzná vítězství druhého a nedá mu šanci uspět ve vládě či neuspět, nepatří na politickou scénu.
Dostávám se k ODS. Jen poznámka – byl jsem vždy volič menších stran a bohužel jsem často i neuspěl. Přesto si myslím, že ODS je vítěz a má právo sestavit vládu a pokusit se o bolestivé reformy (které měla prosadit již při svém předchozím vládnutí). Myslím, že po trpkých zkušenostech s opoziční smlouvou by se jí mohlo podařit vládnout lépe – možná i radostněji. Nakonec v činech první „demisní“ Tapolánkovy vlády převažují, myslím, výrazně pozitivní kroky nad negativními. Ale…
Je zde řada momentů, které nechápu. Proč stále řada politiků ODS „šilhá“ po koalici s ČSSD? To přece s Jiřím Paroubkem, který každý den mění svůj názor, který nedrží slovo, který zcela jasně lže – není možné. To je nepoučila ztráta prestiže a důvěryhodnosti u voličů po „oposmlouvě“ z roku 1998? Chtějí znovu opakovat stejnou chybu? To touha po moci Pavla Béma, menší důvěryhodnost pražské organizace ODS v čele s p. Bürgermeisterem (někdy v pozadí s ve volbách propadlým starostou Prahy 5 Jančíkem) může zakormidlovat ODS do těchto nejistých vod? Co je vrchol – Bém žádá omluvu od Topolánka, spíše žádost v opačném gardu by byla oprávněná. To touha po znovuzvolení Václava Klause je více než potřeba České republiky? Že za nic nemůže, o tom, že házel „klacky pod nohy Topolánkovi“ – nic.
Nepovažuji Mirka Topolánka za excelentního vyjednavače i politika. Ale má zatím mou důvěru, protože většinou drží slovo a své sliby. A chová se slušně. To přece je deviza, se kterou by se nemělo hazardovat. Ani uvnitř strany, ale ani ve vztahu k občanům, tedy voličům.
ODS se mění – částečně ve vztahu k EU, významně ve vztahu k Senátu. Ten konečně – podle mne již dlouhodobě – prokazuje svou oprávněnost. Jeho interní jednání je kultivované, mnohokrát upozornil na chyby v zákonech, přijatých Poslaneckou sněmovnou. Je také volen jinak. Bohužel podle mne jsme my všichni (občané) ještě nedorostli do stavu, aby většinový systém byl zaveden i (nebo jen) pro sněmovnu. Stejně tak pochybuji o přímé volbě prezidenta – já bych Karla Gotta za prezidenta nechtěl.
Jsem vždy optimista a uvědomuji si, že nejde vše najednou. Po bitvě je každý generálem. Doufám, že druhá Topolánkova vláda bude jmenována. Doufám, že buď dostane důvěru v PS a bude delší dobu vládnout. Pak bychom měli všichni hlídat, zda se plní, co se slíbilo. Nedostane-li důvěru, pak bychom měli směřovat jednoznačně k předčasným volbám (s určitými úpravami volebního řádu) a po nich by se jistě mohla vytvořit středopravá, reformy realizující vláda. A to naše republika a její občané potřebují.