Vím, že mé názory nemusí být a nebudou přijatelné pro všechny, to by bylo spíše podivné. Přitom nezastávám stanovisko, že nepřijetí nějakého mého názoru je hanbou celé mé rodiny. Jistě je třeba bojovat za svůj názor, argumentovat, ale pokud přijde někdo s lepším názorem nebo odhalí nedostatky v mém názoru, pak je zcela normální přijmout to lepší. Diskuse je život a může přinést – podle mne – jen vyjasnění postojů. To v tom případě, když diskutující budou naslouchat názorům jednotlivců, budou se snažit je pochopit, „vyzobat“ z nich to správné a namítat proti tomu nesprávnému. Vždy však by si měli zachovat určitou úroveň.
Když čtu blogy a líbí se mi, pak kliknu na „Karmu“. Některé přečtu – a nereaguji. Nelíbí-li se mi nebo s nimi nesouhlasím, pak mohu, ale nemusím k nim něco napsat. Vždy mne však trochu zarazí, když někteří diskutující považují za správné urazit jiného blogera a „obšťastnit“ ho různými slovy.
I mně se to stalo. „Malý princ“ napsal, že „aktivní penzisti jsou nejhorší, vůbec nevědí, co chtějí a rozčilují se a točí se kolem sebe, koho by seřvali a tak, protože už dávno zapomněli umět se z něčeho radovat a tak strkají nos do politiky a vůbec tomu nerozumí“. Poděkoval jsem mu, protože mne rozesmál. Nejsem skutečně profesionál-politik, ale uvažuji – a to někdy stačí. A k životu a různým činnostem mám dost pozitivní vztah. Jen se domnívám, že takový tón pisatele spíše promlouvá o něm, o jeho charakteru, o jeho myšlení – a já bych si ho asi za přítele nezvolil.
Proto mne naopak potěšilo, když se mne zastal bloger či blogerka „babza“. Napsal/a, že jsem možná v něčem naivní a na závěr byla slova určená „malému princi“: „Tak nás tu nechejte ještě chvilku kejhat.“ Děkuji – to bylo prima.