Tato soutěž by měla probíhat bez faulů – což je bohužel naprostý
idealismus. Ve sportu trestá fauly (či by měl trestat) rozhodčí, v
politice by měli funkci rozhodčího plnit voliči. Zda to skutečně
dělají, je otázka. Domníváte se, že uvedené úkoly (ve skutečnosti je
jich daleko více) plní současná opozice? Nepočítám do opozice
samozřejmě KSČM, protože ta podle mne nemá tzv. koaliční potenciál – a
snad ho ani v budoucnu nezíská s ohledem na své neměnné myšlenkové
schéma.
Pozorovatel naší politické scény musí být při pohledu na „opozici“ dosti zklamán. Slyší pouze věty „Pánové jsou nekompetentní“, „To je pouze okrádání těch slabších“, „Polepší si jen ti nejbohatší“ a podobně. Přitom neslyší či nemá možnost si přečíst nějakou ucelenou jasnou vizi – a ta je zejména v otázce veřejných výdajů a rozpočtových propadů včetně problematiky důchodů, zdravotnictví a vzdělání naprosto nezbytná (např. Vladimír Špidla si ji uvědomoval, bohužel ji ve vlastní straně nebyl schopen prosadit).
Na dotaz, co tedy opoziční ČSSD nabízí, je odpovědí „Ať něco nabídne vládní koalice“. Ta může nabídnout přitom cokoliv – něco geniálního, ale i zcela hloupého – a výsledek je předem jasný. Opozice, tedy ČSSD, slovně zamítá tzv. nulovou toleranci, ale v praxi nic jiného neprovádí – a proto se každý koaliční návrh snaží potopit. V případě hloupého návrhu můžeme říci „chvála bohu“, v případě myšlenky dobré si ale jen řeže větev pod sebou.
Politika by měla být totiž soutěží, kde i oponent přizná dobrou myšlenku svému soupeři. Toho se nyní, bohužel ale i před několika lety v obráceném gardu, náš občan v naprosté většiny nedočkal a nedočká.
Ačkoliv myšlenka o radarové základně v ČR vznikla za vlády ČSSD, nyní o ní předseda strany a bývalý premiér nic neví, protože nebyl informován, což je jistě pozoruhodné. A strana jako celek najednou proti této myšlence bouří. Před několika lety byly téměř dohodnuty základní parametry důchodové reformy. Nyní opět ČSSD manévruje a není jisté, zda její původní slovo, tedy kladný přístup, trvá.
K tomu se zčista jasna objeví, že bývalý předseda a premiér získá za nižší cenu akcie v rozsahu pro normálního občana nemyslitelném a obratem je prodá a obohatí se o desítky milióny korun. Podle svého vlastního vyjádření je „křišťálově čistý“.
Současný předseda napadne současného premiéra z nemorálnosti v jeho rodinném životě a najednou udělá totéž – asi jistě podle sebe zcela správně. Zda si to myslí jeho manželka, bylo určitou dobu neznámou, dnes asi již ne. To, že se vytahuje, že 90% našich občanů nemá na to co on, je zcela logické pro post bývalého premiéra, ministra či radního Prahy s prstem na financích. Jestli se to však shoduje se sociálnědemokratickými idejemi a s podporou těch slabších, osobně pochybuji.
A jiný opoziční politik navrhne, že opozice bude v letech našeho EU-předsednictví „držet s vládou basu“ za podmínky, že se převolí současný předseda poslanecké sněmovny. Tedy místo vizí – koryto.
Volič má jedinou možnost – ulevit si a dál se o trochu více otrávit. ČSSD jako opozice by si měla uvědomit několik zásad:
- rozhodující je jasná politika, komplexní řešení ekonomických, politických a sociálních problémů
- politika nemůže být populismus (na ten lze spoléhat jen krátkodobě)
- nestačí slova, rozhodující jsou činy
- proto by bylo dobré „vyčistit chlév od šibalů“ a podobných, třeba sedících i na předsednickém místě
- a hlavně si uvědomit – naši lidé nejsou přece jen hloupí, věšet jim bulíky na nos, je nebezpečné a krátkozraké.
Stejně tak vládní koalice si musí uvědomit, že nemá nic jistého. Názory lidí se mohou zvrátit velmi rychle. Koalice proto musí řešit problémy, a to i problémy nepopulární. Musí však vždy vysvětlovat a objasňovat, co chce a PROČ to chce. Jakékoliv slovní kličky se nevyplatí. Řadu pozitivních prvků můžeme vidět. Ale práci několika dobrých vládních politiků může poškozovat i „vnitřní (samozřejmě) i mediálně publikované pnutí“. Příklad jménem Tlustý je jasný. Není však jediný a naslouchání bývalému předsedovi a „nadstranickému“ prezidentu může stranu (tedy zprostředkovaně i vládu) poškodit, a to nejen na domácím poli (třeba příklad Národní knihovny), ale i mezinárodně (třeba v OSN). Asi by neškodilo více myslet.