K oběma ještě – důležité. Reagovali i na otázky Václava Moravce a dokonce přestali téměř okamžitě mluvit, když moderátor chtěl trochu usměrnit diskusi. Bohužel je to řídká výjimka. Lze uvést řadu příkladů. Nejvýrazněji do „kultury naší politiky“ zasáhl dosud Jiří Paroubek. Jeho zarputilá a nasupená tvář je doprovázena slovy „zrádce“, „přeběhlík“, „je třeba si odplivnout“ (i horšími) a návrhy na vylučování, zatím ještě ne přímo likvidaci, to možná ještě přijde – což jsme zažívali v poúnorových letech. Nezapomínejme, že se k nim pan Paroubek slovně přihlásil. Někdy zase jeho nonšalantní „ať pánové ….“ svědčí o vlastním dojmu nadřazenosti nad všemi. O tom, že slovo z pátku večera již v sobotu ráno neplatí, ani nemluvím.
Druhým výrazným představitelem je David Rath. Toho lze charakterizovat prostě slovem „nestoudnost“. Nejde daleko k urážkám, popírá co dříve v pozici ministra či prezidenta lékařské komory řekl nebo udělal a lež mu není vůbec cizí. V diskusi začíná vždy „od Adama“, i když by stačilo navázat přímo na moderátorovou otázku. Oni totiž všichni kolem jsou asi hloupí – a bez jeho výkladu by nepochopili meritum věci.
Bohužel v poslední době triumvirát uzavírá Lubomír Zaorálek. Z relativně rozumného politika se „vyklubal“ znalec zahraniční politiky, před nímž nás snad vyšší moc ochrání. Typické pro něj je, že neposlouchá protivníka a stále opakuje své tvrzení, i když je zřejmé, že nemá pravdu.
V tom mu sekunduje i „Slávek“ Sobotka – ten se sice stále usmívá, ale je schopen vícekrát, třeba i pětkrát opakovat své tvrzení stejnými slovy. Snad se domnívá, že vždy platí „opakovaná lež se mění v pravdu“. Nebo že by Paroubek vedl kurzy paměti a jeho blízcí musí cvičně mnohokrát opakovat stejnou větu?
Samozřejmě i v dalších stranách jsou představitelé podobné „kultury“ – Vladimír Tlustý, vyznačující se významným „vrtěním hlavou“, bývalý ministr Pavel Němec, nedůvěryhodný Jan Bürgermeister a další. I když nezmiňuji komunisty, jejich předseda Vojtěch Filip se sice usmívá, působí příjemně, ale jeho slova mohou být perspektivně smrtelná.
Je škoda, že někdy „ulítne“ i Mirek Topolánek, kterého trochu omlouval 7měsíční stres při tvorbě vlády a „trvalá pomoc“ Václava Klause či Pavla Béma. Hodně se však již naučil a zdá se, že po vyslovení důvěry vládě získal ještě více sebedůvěry – a také sebekontroly.
K politické kultuře patří i svoboda názorů. V tomto směru je asi tragická situace v ČSSD, kde „co řekne předseda, platí“. Ostatní? Buď mlčí nebo přikyvují nebo se bojí. Že by tam byli další „šibalové“ – po švédském zveřejnění poznatků o kauze Gripen? Ale bohužel i v ostatních stranách často postrádáme vlastní názor poslanců, spíše převažuje jednotná fronta a stranická disciplína. Připomeňme si znění poslaneckého slibu: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Není rozpor mezi chováním poslanců a jejich slibem? Přece „blokové“ jednotné hlasování ochuzuje celý politický život. Dobrý názor může přinést každý a proč proti němu poslanec hlasuje pouze z toho důvodu, že autor pochází z odlišného tábora?
Zpět k tomu pozitivnímu. Proč se politici nechovají jako Přemysl Sobotka, Petr Gandalovič, Jiří Pospíšil, Martin Bursík, Jana Hubáčková, nyní většinou i sociální demokrat Zdeněk Škromach, možno říci i komunista Jiří Dolejš, dříve pak Vladimír Špidla? Nesmím samozřejmě zapomenout na tu špičku, kterou představuje Karel Schwarzenberg.
Existují tedy i dobré příklady a snad se v tomto směru trochu „ledy hýbají“. Pokud k tomu přijde i řešení poslanecké imunity, odstranění „porcování medvěda“ a přílepků k zákonům, což napadl nyní Ústavní soud a mělo by se projevit ve změně jednacího řádu sněmovny, věřme v lepší budoucí.